Petr Hannig / Václav Hons
1.
Nevím, jak se tohle vůbec mohlo někdy stát,
bylo vám tu k zbláznění,
měl jsem pěknou trému, to se mi tak někdy stává.
V diskotéce hráli píseň, kterou mám tak rád,
ještě teď mi v uších zní,
na ni jsem se díval, taková se nepotkává.
Za chvilku ji stydne káva, to však nevnímá,
oči někde v dálce má,
ale já hned cítil, kolem mě že láska kráčí.
Nemohl jsem vstát, tak hroznou závrať měl jsem z ní,
čas však rychle uhání,
tak jsem si řek: Teď a nebo všechno ztrácím!
Ref:
Teď nebo nikdy půjdu za ní,
bavit se budem do svítání,
proč být sám, když se ve dvou svět tak změní?
Teď nebo nikdy, vše jí povím,
po kapsách něžná slůvka lovím,
chci být s ní, větší výhra pro mě není.
2.
U stolku jsme seděli a vládlo mlčení,
tonuli jsme v rozpacích,
potom hudba naše ústa rychle sblíží.
Když se dva tak najdou, láska vejít smí,
karta se hned obrací,
to, co bylo smutné, teď už nám neublíží.
Byl to nekonečný hroký večer k zbláznění
diskžokej jen pro nás hrál,
a ona potom jen z mých dlaní chladnou rosu snídá.
Deset dní už známou píseň všude slyším znít,
a chci ji slyšet stále dál,
na parket jdem spolu, jenom hvězdná noc nás hlídá.
Ref:
Teď nebo nikdy...
